FRANCIE stopem II // #1 Cesta na západ

„No one looks back on their life and remembers the nights they got plenty of sleep“

Úvodem
Poprvé jsme stopem do Francie cestovali v roce 2010. Na jihu v přenádherném Cassis jsme poznali skoro-lokála jménem Mathieu, který tu trávil každé léto, ale pocházel z Bretaně. Na další rok jsme dostali pozvání k němu domů do St. Coulomb…

Den 0. – 17. 7. 2011 (neděle)
Ve 20:39 vyrážíme z Podkrkonoší domluvenou dodávkou se známým našeho kamaráda. Hodně prší a fouká. V 1:15 se na benzínce v Nýřanech ptáme kamioňáků, jestli nejedou naším směrem. Neúspěšně. Jedeme dál. Následuje stejný scénář na Rozvadově. Od 3 do 5 se pokoušíme spát, ale nemůžeme usnout. V autě je málo prostoru, a navíc máme hlad. V 6 hodin nás dodávka vyhazuje v Hohenlohe a pokračuje vlastní cestou.

Den 1. – 18. 7. 2011 (pondělí)
Dáme si v Hohenlohe malou snídani, potom se ptáme většinu času českých a slovenských kamioňáků a mapujeme i osobáky na pumpě, nicméně nikdo směr Saarbrücken nejede. Nakonec se nabídne veselý Němec, snad sám i bývalý stopař, v dodávce. Trochu se bavíme německy (já se ji sice učím na vejšce, ale jsou to samý ekonomický slovíčka, nic dvakrát použitelného) a on nás hodí na další benzínku – Sinsheim-Kreichgau. Tam opět zkoušíme kamioňáky.

Po mnoha neúspěšných pokusech najdeme v 8:30 slovenský Abra*** Trans, který směřuje do Nantes, což by se nám velmi hodilo. Necháváme řidiči 30 minut na rozmyšlenou (příliš se mu do toho nechce, nikdy stopaře nebral a vézt rovnou dva spolujezdce je přece jen ve většině zemí protizákonné). U obrubníku mezitím svačíme pečivo a on se najednou ještě před 9. objeví s tím, že nás tedy vezme.

Brzy se ocitáme na francouzských hranicích. Nakupujeme v Carrefouru (vodu za 0,17 EUR a piva 15x 0,25 l za 7,90 EUR – holt kamioňáci vědí, kde pořídit v akci!). Jedeme, občas stavíme, sem tam si maličko schrupnu. Na venkově je k vidění mnoho pasoucí se zvěře (hlavně krav a ovcí) a také širá pole slunečnic a levandulí. Posloucháme rádio Nostalgie (dejte si, je to celkem cool!) se starými hity a francouzskou klasikou, obědváme chleba s pomazánkovým máslem a kafe. V 16:30 zakončujeme dnešní cestu v Sézanne na odpočívadle.

Pijeme koupené pivo 1664, vaříme Dobrý hostinec (guláš) a potom myju nádobí. Následně se s námi pan řidič dělí o slovenské pivo Kelt. Bydlí kousek od Nových Zámků a jeho syn je stejně starý jako my. Dozvídáme se, že nejspíš právě to rozhodlo o tom, že nás nakonec vzal. Vypráví nám o nakládkách a vykládkách, probíráme politiku, korupci, život… A ve 21:00 nás uloží do návěsu mezi kontejnery a palety. Je tam místo tak pro jednoho, zhruba metr na dva. Připadáme si jako uprchlíci. S každým projíždějícím vozidlem se plachta třese tak silně, že vyluzuje příšerně hlasité zvuky. Trochu se bojím. Přijde zpráva, že kluci, kteří cestují do Bretaně paralelně s námi a od nichž jsme doposud neměli žádné hlášení, dorazili do Nizozemí. Není to úplně cestou, ale budiž. Aspoň se jim snad nic nestalo a asi budou mít co vyprávět. 😀

Den 2. – 19. 7. 2011 (úterý)
Vstáváme ve 4:00 a vaříme kávu. Většinu další cesty pak prospíme vsedě. S hodným panem řidičem se rozloučíme v Le Mans asi v 8:30. Nechává nám na sebe telefonní číslo, kdyby něco. Na benzínce si čistíme zuby a pak se začínáme ptát řidičů na směr Rennes. Nakonec nás podnikatel v peugeotu, co kupuje hliníkové součástky do motorů a umí trochu anglicky, převáží na odpočívadlo v Lavalo. Tam svačíme chleby s paštikou.

Nejprve se zdá, že na Rennes tu míří málokdo nebo přinejmenším nejede vrchním obchvatem, kudy potřebujeme svézt my. Pak nám ale na stop kývne jakýsi packaging manager, jedoucí za kšeftem do St. Brieuc. Je to sympaťák, mluví o Praze jako o dynamickém centru obchodu. Dojedeme oproti původní domluvě až do Lamballe, protože pořád prší a stát na exitu z dálnice vedoucím pouze na další rychlostní silnici by bylo dost riskantní a nikomu by se tam zastavit asi nechtělo.

V Lamballe stojíme za kruhákem na lokální silnici směr Dinard–St. Malo. Celý den střídavě prší, a tak občas vytáhneme deštník. Zastavuje legrační týpek v renaultu. Sedadlo spolujezdce nejde zarazit, a tak pořád plápolám dopředu–dozadu. Vyloží nás v St. Denoual. Je to trošku díra. Na první pohled to vypadá beznadějně, dál prší a projede tak jedno auto za 5 minut. Najednou se ale jeden z vozů, které nás již nechaly za sebou v dálce, vrátí. Sedí v něm chlápek cucající lízátko. 😀 Je to očividně pohodář. Nechává nás v překrásném městečku Plancoët s kamennými domečky, které jsou jeden jako druhý a zdobí je květináče s barevnými květy.

Dál nesmlouvavě prší. Zvažujeme, že od stopování na chvíli upustíme a usadíme se do nejbližší hospůdky s pivem 1664. Jako zjevení nám připadá roztomilá mladá Francouzka, která se vrací ze včerejšího soirée s přáteli. Ptá se na Prahu a jak se nám líbí Francie i to, co jsme zatím viděli z Bretaně. Vystupujeme v jejím bydlišti – Ploubalay. Stojíme s cedulí za dodávkou, kde nás téměř není vidět. Než ale vůbec stihneme změnit stanoviště, zastavuje pár, který míří přímo do Saint Malo, našeho prvního cíle… Vystupujeme. Je 14:45. Cesta sem trvala necelé dva dny.