Čekáme na benzínce v Hone Creeku. Je tu vedro k padnutí, a tak stojím ve stínu auta, loknu si vody a ovívám se papírem. Bojím se. Bojím se už asi hodinu. Poslední rada, kterou nám dal před odjezdem týpek z Lazy Loftu, zněla: „Nenechávejte si ty krosny v autě. Otočte se s nima v Cahuitě na dalším ubytku. Hlavně je nenechávejte v autě.“ A my jsme se chystaly co? No nechat je v autě a odjet s cizím týpkem v minivanu, že.
Nádech, výdech. Přijelo modré SUV. Prý ho máme následovat. Naší Toyotou. Tak jo! Ještě není vyhráno, ale jedeme. Po cestě potkáváme mnoho dělníků na silnici a domorodců ve vesničkách střediskových. Zastavujeme na zvláštním pidi parkovišti. Musíme zaplatit za něco, co jsme ještě neviděly. Ale celé to zařizuje ten pán z modrého auta, kterého jsme si objednaly přes internet, a tak mu věříme. A pak máme vylézt ven z auta, ať si hlídač parkoviště zapamatuje, že to jsme my, co už máme zaplaceno. Jedeme dál.
Teď už opravdu stojíme na parkovišti, kde auto necháme na celý den včetně těch krosen. Naštěstí to vypadá neškodně. Nikde nikdo, což může být dvousečné, ale budiž. Týpek z modrého SUV se představí jako Jorge. Když zjistí, že jsme z ČR, začne vyjmenovávat, kde všude u nás byl. Praha, Brno, Ostrava, Plzeň, Olomouc, Budějovice, Tábor… Pak se hluboce zamyslí. A Frýdek-Místek! Tam mám kamaráda, dodá. OK, tomu říkám slušná prohlídka!
Pak už nás Jorge vede po mostě mezi obřími bambusy do indiánské vesnice. Vypráví nám, že elektřinu sem zavedli až před 7 lety. Internet asi před rokem. Život místních se pomalu mění, ale pořád je naprosto jednoduchý. Nemáme se prý bát. Nebude to turistický zážitek. Přivítá nás rodina, ve které budeme trávit celý den jen s dalšími přáteli.
Původnímu náčelníkovi bylo 117 let, když celkem nedávno rodinu navěky opustil. Jeho nástupce se jmenuje Luis. Jorge předává jeho ženě plastové krabičky a lahvičky a rozloučí se s námi. Jsme za podivíny, že jsme si doteď nesundaly baťoh. Ale spíš než pokračující trauma ze strachu o krosny je to ze slušnosti. Nevíme, kde v malé domácnosti nebudou překážet.
Nejprve o čokoládě: Luis nám dává ochutnat původní plod, ze kterého se získává. Dužina kakaových bobů je extrémně chutná, připomíná liči, mango a tropický banán dohromady. Postupně objevujeme kouzlo ruční výroby čokolády. Luisova malá dcera umí s kamenem lisujícím čokoládu mnohem lépe než většina z nás. Kdo si s tím poradí, může se prý vdávat. Já jsem přímo marná. Hmm, tak snad příště. Dostáváme od Luise požehnání a na tvář čokoládový peeling. Zkoušíme různé příchutě téhle čisté verze oblíbené pochoutky a také horký kakaový nápoj, který BriBri a okolní kmeny považují za posvátný.
Pak přijde na řadu léčitelství. Procházíme zahradou, ochutnáváme rostlinu, ze které pochází chinin. Pak kurkumu, karambolu… a taky termity!!! Luis se na nic neptá, vezme moji ruku, strčí ji do termitího hnízda a hups, dej si ty krasavce do pusy! Ufff. Nechci, aby mi dlouho lezli po předloktí, proto rychle olíznu a vida! Vlastně chutnají po zázvoru.
Největším zážitkem celého dne je ale mystický léčitelský obřad. Než se nadějeme, stojíme všichni v potní chýši skoro jen ve spodním prádle. Z toho horka málem padnu, bojím se nízkého tlaku. Vydržet znamená spoustu odhodlání, protože s K. nejsme zrovna příznivci finské sauny. Snažím se to ale nevnímat a prožívat, o co nás žádá Luis. Postupně uctíme všechny světové strany, v hlavě si promítneme svá přání. Jsme ošleháni bylinami, které jsme v předchozí části dne sebrali. Je to magický zážitek, který lze těžko popsat slovy. Budu si ho pamatovat na celý život o to spíš, že teď už vím, že se moje přání splnilo. ♥
Po krátké improvizované sprše „z roury“ jíme rukama oběd zabalený v listu, který pro nás mezitím připravila Luisova žena. Po závěrečné ochutnávce čokolády se loučíme a míříme k autu. Nic se samozřejmě neztratilo. Cestou se ještě zastavíme u BriBri vodopádů a odjíždíme vstříc dalšímu ubytování v Cahuitě…
Pasažérka 
Jedna myšlenka na “KOSTARIKA #4 // Hone Creek & BriBri ”