První kroky skupinky celkem 14 kolegů z Prahy a Bratislavy vedou neomylně do kavárny. Zatímco někdo spěchá na záchod, jiný pro kafe. Zatímco jedni si šálek berou s sebou, druzí si spořádaně sednou ke stolu a dopřejí si i zákusek. My venku si takhle sedíme před výlohou a přímo u nás zastaví koňský povoz. Rozkošní oříci vypustí svoje kroblihy. Paní kočí jen omluvně pokrčí rameny a jede se dál. Zíráme na to boží dopuštění.
A pak se to stane. Mým prvním zážitkem ze Salzburgu už navždy bude to, jak do 2 minut přijede zvláštní vozítko s čističem, který kroblihy odklidí, pocáká jarem, namydlí… Div že ten flek nevyfénuje. No nemiluj to město od první chvíle!
Po procházce po náměstí, kde mi na konci března bylo střídavě vedro a střídavě ne až tak moc vedro, jsem si konečně sundala jednu vrstvu. Došli jsme až ke zlaté kouli, na které stojí malý mužíček. Je to socha s názvem „Sphaera“, je opravdu veliká a ve skutečnosti i na fotkách impozantní.
Dále směřujeme na hrad. Po včerejším lyžování a nočním tanci by někteří z nás jeli raději lanovkou, ale rozhodneme se netrhat partu a vyšlapat kopec pěšmo. Uuuff. Je to celkem náročné a zdlouhavé, ale výhledy jsou jako z kalendáře!
Velká výprava = skupinová sleva = vše je levnější, ale složitější = eura? QR kód? IBAN? = po 15 minutách a jedné fit tyčince konečně vcházíme do hradu. Dostáváme kontrolní otázky od kolegy, bývalého učitele. Připomíná mi to rodinné dovolené, táta byl na tohle expert. A co ještě nevíme, dozvídáme se v muzeu plném zbrojí, zbraní, zbrojnošů a zbrusu nových interaktivních panelů.
Jak už to tak bývá, žádná velká výprava se neudrží pospolu věčně. Zůstáváme na hradě poslední čtveřice. Objevujeme další a další vyhlídky, fotíme se na instax a pomalu se vracíme se zpátky do města. Nejdeme rovnou do vybrané restaurace, ale necháváme se unášet uličkami. Koštuju místní sýr, ze kterého jsem rovněž unešená, a proto jej hned kupuju domů. Díky téhle zastávce navíc mimoděk najdeme Mozartův rodný dům. Dál si užíváme městský ruch. Nakukujeme. Tu do kostela, tu do dvora. Umění čteme mezi řádky i mezi mřížemi.
Poté, co se nadlábneme avokádovým burgrem a dostatečně nažbrundáme lokálním pivem, pokračujeme slavnou ulicí s vývěsními štíty až na druhou stranu řeky. Lidé leží vyvalení na náplavce. Trošku jim to město závidíme, chceme tu žít! :)) Na druhé straně tu závist raději přehlušíme ještě zmrzlinou. Pak potkáváme část výpravy a společně si to šineme do Mirabellských zahrad.
Hrajeme si na sochy, fotíme jednorožce, neodpočíváme. Nohy bolí a instax se dál plní. Sny o životě v tomhle čistém alpském skvostu pokračují… Možná jednou… jednou tu naše firma zřídí další pobočku. Ale do té doby pac a pusu. Hlavně že si ode dneška už můžu vesele přeříkávat hlášku ze Tří veteránů v nové podobě: „Ó, Salzburg, tam jsem taky (ne)BYL!“ :))
Pasažérka 