Pan Josef je Kostaričan. Teda on je vlastně Čech, ale už přes 30 let žije v Kostarice. Utekl už v roce ’69, nejdřív do Německa. K Česku ho ale pořád pojí krásný vlastenecký vztah. To dokládá třeba jeho SPZka s písmeny PRG a česká vlajka na zadním nárazníku.
Vyzvedl nás v půl 11. večer na letišti v San José s cedulkou Ara Travel a řidičem. Pan Josef je cestovní agent, což jsme původně nevěděly. Myslely jsme, ze Čechům půjčuje vlastní auto jen tak. Jedeme do hotelu Sura po Panamerické dálnici. Vždycky jsem po ní chtěla projet Ameriku ze severu na jih.
S check-inem nám vypomáhá pan Josef. jsme zvyklé si poradit samy, a tak jsme z něj mírně nervózní. Pak se rozloučí, zítra se uvidíme. Chceme se doptat na snídani, ale zjišťujeme, že recepční neumí anglicky. Doceňujeme roli pana Josefa a jdeme si pustit Duolingo.
Pokoj je velmi jednoduchý, přes zdi jde slyšet další hosty. Ale nás nic nerozhází. Hlavně že budeme po 2 dnech na nohách konečně spát více než hodinu v kuse a navíc v horizontální poloze.
V neděli ráno posnídáme gallo pinto. Největší kostarickou klasiku. Rýži s fazolemi. K tomu vajíčka, smažené plantány a toast. Aniž bychom to věděly, lepší gallo pinto pak už nikdy neochutnáme.
Pan Josef přijede ve smluvený čas. Vlastně přijede o čtvrt hodiny dřív, ale poctivě čeká v autě, aby nepřišel moc brzy. Stejně o něm víme, ale děláme, že ne. Vyndá mapu a vysvětluje stav silnic.
Pak se společně projedeme po městě. Zjišťujeme, že stejně jako v Brazílii se i tady dělí města na zónu norte (staré centrum, většinou spíše část pro místní, může byt trochu nebezpečná) a zónu sul/sur (moderní části měst, bezpečné rezidence nebo pláže, to, co město běžně dává na odiv). Luxusní rezorty a obchodní domy jsou často schované za branou. Vybaví se mi film “In Time”. Chudší se prý do těchto čtvrtí mockrát za život nedostanou. Náš hotel je každopádně ve čtvrti ze všech nejhorší, jak pravily už recenze a teď i pan Josef, ale vůbec nám to nevadí.
V jednom z obchodních domů kupujeme SIM kartu. Teda…. Kupuje nám ji pan Josef. Ne že bychom to neuměly, ale nemáme pas. (Protože nám poradil, ať ho necháme na hotelu. :D) Kupuje nám SIM kartu na svou občanku, čeká za nás ve frontě a vůbec je prostě zlatíčko. Navíc tady SIM karty pro turisty nevedou, jak jsme zvyklé z Thajska nebo Ománu, a tak ji píše na sebe jako stávající zákazník Kölbi ICE.
Chodíme po mallu se zmrzlinou v ruce. Hned napoprvé jsme celkem náhodou zvolily exotické příchutě guanabana a caz. Guanabana Káju za celou dobu už nepustí. Tak moc jí zachutná. Pan Josef vysvětluje, že Starbucks podává všude na světě kostarickou kávu. Ještě si v lékárně koupíme tekutý repelent a jedeme dál.
Najíme se v supermarketu. Dáme si kuře a bramborovou kaši. Pak jedeme k panu Josefovi do kanceláře a nakonec nás zaveze do centra. Další den nám k hotelu přiveze vůz, ve kterém strávíme zbytek naší cesty.
Sedíme v Tacobell a chčije a chčije. Jídlo už jsme si daly, na Wi-Fi nám nejde se připojit, data nechceme pálit jen tak. Centrum San José jsme stihly projít za hodinu – je tu socha Selky, architektoticky krásná budova pošty a Národního divadla. V jeho kavárně jsme si vychutnaly první kostarickou café nero. Čekaly jsme espresso, ale na stůl došel filtr do 0,3l hrnečku. Hustý. Na autobusáku v San José se shromažďují místní, jedí tam cosi zabalené v zelí. Připomíná mi to Ayutthayu v Thajsku.
San José je tedy samý déšť a my jsme nalehko. Volíme proto Uber asi za 40 Kč a jedeme si nakoupit a potom na hotel. Pijeme první místní drinčíky a děláme si první tortily s avokádem. Ještě nevíme, že v podobném duchu se ponese celý náš pobyt. Tedy naštěstí kromě toho deště… 🙂
Pasažérka 
Jedna myšlenka na “KOSTARIKA #1 — San José”